Bradavická ekologicko-psychologická kampaň - Pohřeb

Pohřeb

„...bohužel, ale opustila nás. Naše milovaná hradní oliheň nám již napořád dala sbohem. Ani nedokážu slovy vyjádřit, jak moc mě to bolí..., vzlyk,“ přerušil řeč Albuse Brumbála prudký vzlyk Albuse Brumbála.
Je pozdní odpoledne a zapadající slunce vrhá mdlé rudé odlesky na obří rakev ze smrkového leštěného dřeva. Před ní je pultík a u něj řeční svůj smuteční projev postarší kouzelník. Před ním je shromážděný veškeré bradavické obyvatelstvo včetně učitelského sboru.
„...s lítostí musím konstatovat, že už ji nikdy neuvidíme...“
„Smrrrk!“ ozvalo se ze zadní řady a kdyby se Harry Potter otočil, uviděl by profesorku McGonagalovou, jak urputně troubí do kapesníčku.
Ale Harry Potter se neotočí, Harry Potter je totiž úplně a definitivně mimo. Zírá vpravo od řečnícího ředitele na zátylek jednoho zdejšího blonďatého studenta a tváří se dosti zasněně. Nevnímá. Prostě mimo.
„Harry!“ šeptem do něj šťouchne jeho sousedka. Z Harryho tváře pomalu skoro vyprchá mimózní výraz a otočí se na Hermionu..
„Hm...“
„Neciv tak na toho Malfoye, seš nápadnej jak heterosexuál v gay klubu!“
„Ale Hermi, vždyť já sem gay!“
„To neřeš, jen se to tak říká.(A je to moje oblíbený přirovnání :) Přestaň propalovat toho Malfoye!“
„Fajn,“ ukončí chlapec šeptaný rozhovor.
„...prokažme jí tedy úctu alespoň minutou ticha. Děkuji za pozornost,“ ukončí ředitel proslov a skloní hlavu. Následně ho napodobí i zbytek shromáždění až na profesorku Prýtovou, která dojetím omdlela. Citlivka.
Hermiona se podívá na hodinky, je netrpělivá, už aby ta minuta uplynula! Ručička na ciferníku se nekonečně pomalu plouží. Konečně skončí svou dráhu tam, kde ji započala. Dívka chytne chlapce za lem hábitu, dříve než jí uteče.
„Harry, potřebuju s tebou mluvit! Poď se mnou. Hned!“